Prostorná belzská synagoga se zatím naplnila. Sta svící plane. Vnitřek mi svým tvarem poněkud připomíná Staronovou synagogu pražskou. Mužové, většinou vysocí a dobře urostlí, staří i mladí, očekávají příchod rabiho, tiše rozmlouvajíce. Na rozdíl od všedních dní, jsou všichni naprosto čisti. Jejich sváteční kaftany z černého hedvábí splývají až na zem. Starší mají na hlavě štrámlach a čpí z nich parfemovaný tabák, jejž nosívají v tabatěrkách. Někteří jsou z Uher, jiní až z daleka - z Ruska. Pro špatné cesty putovali celé týdny, než se dostali do Belzu, aby tam pobyli třeba jen jediný den. Nazítří, v neděli, vydají se opět na zpáteční namáhavou pouť. O příštím šabesu příjdou sem zase jiní.
Již dávno se zšeřilo, když do modlitebny vchází rabi. Dav se chvatně rozděluje, aby uvolnil cestu. Snad takhle se kdysi rozdělily vody Rudého moře před Mojžíšem.
Rychlým dlouhým krokem míří přímo k oltáři a podivná chasidská bohoslužba začíná.
" Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!"
Jsou to slova žalmu 107., jímž chasidé pozdravují každého pátku příchod šabesu. Tak ustanovil svatý Baal-Šem, když byl vysvobozen z moci pirátů na své nezdařilé pouti do Svaté země.
"Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!"
Do přítomných jako by náhle vjela elektrická jiskra. Až do té chvíle zceka klidný, téměř stísněný dav propuká naráz v divoký křik. Nikdo nezůstává na místě. Vysoké černé postavy pobíhají modlitebnou a míhají se ve svitu šabesových svící sem a tam. Hlasitě vykřikují slova žalmu, divoce gestikulují a zmítají celými těly. Nedbají, že vrážejí druh do druha, nestarají se vůbec o nic, vše pro ně přestává existovat. Nevylíčitelné vytržení je uchvátilo.
Sním? - Nikdy jsem nezažil nic podobného! Anebo snad přece?... Coož jsem tu už někdy byl?... Vše je tak zvláštní, tak nepochopitelné! -
"Děkujte Bohu!... Jenž vysvobodil je z moci Nepřítele, ze všech zemí je shromáždil od Východu a Západu, od Severu i Jihu."
Hlas starce před oltářem vyniká nade všechny. Vyjadřuje - vše! Ve veliké radostné pokoře a současně v neskonale smutné touze jako by splýval s Nekonečnem. Jako by králův syn, po šest dní zavržený, předstupoval nyní opět před tvář svého královského Otce. Kaje se a štká pro naše viny.
"Bloudili pustinou, cestou necestou, nenalézali města osídleného. Hladovi a žíznivi, zastřena je duše jejich." Mocí světcovy modlitby jsou v této chvíli osvobozovány duše, jež pro své veliké hříchy nenašly po smrti pokoje a byly odsouzeny k bloudění světem, a jiskry svaté Moudrosti Boží, které zapadly do Prázdnoty, když Bůh bořil ony tajemné světy, jež předcházely stvoření světa našeho, tyto jiskry jsou nyní pozdvihovány z propastí hmoty a vraceny svému duchovnímu Zdroji, z něhož byly kdysi vzešly.
"K Hospodinu volali v úzkostech a vysvobodil je z utrpení. Cestou přímou je vedl do města osídleného. Pobývající v temnotách, ve Stínu smrti, vězňové bídy a želez. Neboť vzdorovali slovům Božím a vnuknutí Nejvyššího zavrhli. I volali k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vysvobodil. Opěvujte milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!"
Stařec před oltářem pozdvihuje pravici, jako by žehnal neviditelným příchozím. Z jeho chvějících se prstů jako by stékal hojivý balzám.
"Kdož sestoupili v lodích na moře, své dílo dokonají na vodách. On větru poroučí a bouře zvedá vlny. Jsou vynášeni až k nebesům a sestupují v propasti. Vrávorají jako opilí a všechna moudrost jejich je ta tam. I volají k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vyprostí. Radují se utišeni, on vede je do přístavu naděje. Nechť oslavují milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!... A proto pojď, Milenče, Nevěstě vstříc, pozdravit sobotu spějme!..."
Postava kmetova se zmítá jako v křečích. Každý záchvěv jeho mohutného těla, každé stažení jeho svalů jsou prodchnuty slávou Nejvyššího. Jeho dlaně se co chvíli setkávají v mystickém zatlestnutí.
Dav zbožných se vlní a proudí, šumí a vře jako žhavý proud lávy. Najednou, jako na povel, zůstávají všichni stát a obracejí se tváří k západu, k vchodu modlitebny, skláníce hlavu v očekávání. V tomto okamžiku vchází neviditelná Královna Šabes a přináší nám každému drahocenný nebeský dar: ještě jednu, novou, sváteční duši.
/9 bran - Langer/
pozn. ve staronový, tak jako na spoustě jinejch míst, předcházelo by lecha dojdi, namísto stosedmičky tradiční kabalat šabat, tedy přivítání šabatu: lechu neranejna - sérka žalmů 95 - 99 plus mizmor ledávid tedy 29. jestli má Langer pravdu pak stosedmička nahrazuje právě tyhle žalmy.
OdpovědětVymazatpozn. štrámlach - bemakom - tefilin. "štráml namísto tefilin", první písmena dávaj: š-b-t, tedy šábes, kdy se nenasazujou tfilin, ale zas je to příležitost k tomu se svátečně voháknout. Takže nenasadim si tfilin, ale vezmu si štráml..., jo a nosí ho většinou ten kdo je už voženěnej, to k tomu starší.
OdpovědětVymazat