D¡C]Z¥L X]N¥F¦N
mizmor letoda - „žalm k díků činění“, tak se to překládá. Je to vlastně písnička k děkování, ale taky píseň o tom jak se vlastně děkuje, jak opravdu poděkovat.
:U£X¡@¡D-L¡m D¡EDI¢L hRI¦X¡D
Hariu lahašem kol-haárec – „pokřikuj Hosp. všecka země“, hlahol, jásej, pokřikuj, každá zem, každej kousek země pokřikuje – hlučí a hlaholí – háré háré háré, každej má nějaký to svoje háré, kterým řve na Pánaboha. Řvou lidi, národy, zvířata, cvrčci a brouci, stromy a kytky (i mechy a lišejníky), houby řvou, žížaly, ryby v moři, (a velryb, jenž v něm dovádí), a moře samo, vlnobití, kameny a skály, hory a ledovce, hmota hučí – (šma jisroel): TO JE HUKOT!,
D¡G¥N¦\¥d D¡ED¥I-Z£@ hC¥A¦R
Ivdů et-hašem besimcha – „služte Hosp. s veselím“, v radosti, radostně, a Radost je tichá, totiž ti kdo jsou „služebníci“ se utiší v hlaholu vší země z radosti…, teda v radosti…, a pak…
:D¡P¡P¥X¦d EI¡P¡T¥L h@«d
Bou lefanav birenana – „předstupte před oblíčej jeho s prozpěvováním“. BI RENANA – plesání , ples, prozpěvování, a to je zpěv, harmonie, melodie, která povstane z ticha, oproti hukotu země, něco jako krásný zpěv. A v něm vstoupí před jeho Oblíčej
Všechno vyžaduje dva kroky!, od něčeho se odpoutat a pak se k něčemu přimknout, nejdřív vstoupíme do předsíně/to je do radosti/, necháme za sebou ten rámus ulice, ne abychom zůstali ticho na furt – to budem na hřbitově, ale abychom mohli „sloužit“ – tedy hučet tak nějak po svým, protože každá bytost je originál a tak slouží právě tim svým zvláštnim osobitym způsobem, a tak se nejdřív musí odpoutat od všeobecnýho ejchuchu a tralala, aby mohla začít hulákat to svoje, a pak teprv můžem předstoupit „ před oblíčej“ /do jásání/.
//pozn. ke slovu sloužit: tohle je píseň díků, děkovná píseň, jak bylo řečíno na začátku, malý průvodce pro začátečníky – „Jak správně poděkovat“, to znamená že sloužit znamená zde děkovat, nebo zpívat – potažmo naplňovat –uskutečňovat- zpřítomňovat tuhle PíSEň – takže, než někomu poděkujeme, tak se vysmrkáme, dožvejkáme svačinu, přestaneme se drbat, utřem si pusu, abychom ji neměli od medu, atd…///
…je to stejný jako v modlitbě při vstoupení do chrámu, T 5/8 – veani berov chasdecha avo vejtecha, eštachave el-hejchal-kodšecháá bejirotechááá – dva vchody!, a tedy tři prostory:
1/ hariu – hluk - ulice
2/ simcha – ztišení – předsíň
3/ renana – píseň - svatyně
Výše napsané platí o jakékoli činnosti, tady se to tejká kontemplace - - - zpřítomnění ehm, přítomnosti – errororrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr – //ehm pozn: templ - svatyně je místo, šchiny - přítomnosti, tedy kontempl. je bejt ehm přítomnej s ehm přítomností, tedy ehm blbost na ehm ehm druhou něco jako bejt příbuznej s ehm bráchou//
Znamená to chytit „teď“ – ne daleko od soustředění v meditaci, chytit teď znamená pochopit, že všechno všecičko je brána, vstup do dalšího levelu, a má vždycky dva kroky…( oprvdu chcete vymazat všechny soubory?...!!!!!)
(]L¥E) @«L¥E hP¡\¡R-@hD MI¦D«Lª@ @hD D¡ED¥I-I¦m hR¥f
:]ZI¦R¥X¢N O@«V¥E ]o¢R hP¥G¢P©@
Deu ki-hašem hu elóhim hu asanu velo anachnu amo ve noc meraito – „vězte, že Hosp. je Bůh. On učinil nás a ne my sami sebe, abychom byli lid jeho, a ovce pastvy jeho“
A třetí verš vypráví o tom, co nám při tom dojde, tedy jestliže projdeme těmi branami, uvědomíme si, to je to DEU, od daat – poznání, co? Kdo jsme? – tedy starý známý pirkej-avoťácký, odkud jsme přišli, kam jdem, a před kým …?
jste si mysleli, že už jsme vevnitř? Kdepak! To je teprvá první krok, prošli jsme teprve první branou, jsme teprv v předsíni.
]L-hC]D D¡n¦D¥Z¦d EI¡Z«X¤V©G D¡C]Z¥d EI¡X¡R¥[ h@«d
:]N¥[ hK©X¡d
Bou šearau betoda chacejrotav bitehila hodu lo ve barchu šmo – „vcházejte do bran jeho s díkčiněním a do síní jeho s chvalami, oslavujte jej a dobrořečte jeho jménu“ za a) betoda je to vstoupení do předsíně, - odpovídá to tomu “ď“, který jen tak prohodíme, když nám někdo uhne, nebo něco podá,
za b) bitehila /do chvály/to je teprve vstoupení do svatyně, je to jako když chceme opravdu někomu poděkovat a „dát to do slov“!, něco jako písemně poděkovat.
a) betoda – to je VděK, pocit vděku vyplývající z toho, že víme, že pro nás někdo něco… - je to reakce, DůSLEDEK a odpovídá – hodu-lo, tedy oslavování , něco jako: to je ale bezva, že pro nás někdo něco…
b) bitehila – to vstupujeme do hry, rituálu, je to něco, co má samo váhu, a bude samo mít vlastní důsledky…, odpovídá - borchu šmo, požehnání jmenovitě, a to je jako: hele, neměli bysme mu koupit bombonieru?...
Znáte jistě ten pocit, když je člověk jmenovitě pochválenej přede všema…, záářný příklad pro celý kolektív, pochvala před nastoupenou jednotkou, a zvláště bych rád vyzdvihl svědomitou práci našeho kolegy……………………../zde vyplň jméno/, a tak podobně…
Skrze tenhle pocit můžem pochopit, proč říká T 5/8 ž vstup do svatyně je …bejirotechá, tedy v bázni, je to stud, a je to strach neboť do týhle trapný situace stavíme pánaboha – pána PáNů, před kterým se třeSsou SvěTtY!
X«C¡E X«f-C¢R¥E ]f¥Q¢G M¡L]R¥L D¡]D¥I A]H-I¦m
:]Z¡PhNª@ Ki-tov hašem leolam chasdo vead dor vador emunato – „nebo dobrý jest Hosp., na věky milosrdenství jeho, a od národu až do pronárodu pravda jeho“, a co nám dojde? (pátý verš začíná Ki, tozn., že se vztahuje k „du“ – poznání třetího verše,tedy další brána – další poznání, ale je to současně příčina (neboť:) takže už tu o nějaké vědění-poznání nemůže být řeč, protože je to zřejmý.
1/ že Hosp. je dobrý, to je důvod děkování, a je jasný, že leolam chasdo, jelikož vždycky navždy furt je tu ta vděčnost, ten pocit vděku je tu stále, prostě automaticky přišpendlenej k realitě – což odpovídá šachris (T 92/3)
2/ vead – VE AD – a to odpovídá večeru (spolehlivost – T 92/3 – ED –svědek!)
Je to nezastupitelný, nemůže to udělat někdo za nás – TO NEPLA!
Tady už je to JMENOVITě!
TODA RABA
